Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prosinec 2020

zas a znovu

JSEM NASRANÁ

6.12.2020

Takový krásný den, po upršených a mrazivých dnech svítí slunce, teploměr ukazuje 10+ a já ležím s kocovinou a jsem nasraná. Na sebe. Mohla jsem být teď na horách s manželem, nebo v sedle svého koně křižovat les. Jenže já jsem se včera zase zlila. Tolikrát jsem si říkala, že už nebudu pít. Z mého nalhávání si sešlo vždy nejpozději druhý den, kdy jsem si opět koupila láhev vína.. přesvědčovala jsem sama sebe, že už nebudu pít celou lahev, ale dám si večer jen skleničku.. nebo, že budu pít jen o víkendu.. nebo, že jen na oslavách..že už si nekoupím domů nic..

A vždy je to stejné.. jdu jen pro chleba...5 rohlíků, něco dětem..a "ještě mi dejte lahvové víno, díky, nashle...."

Doma ho rychle schovat, aby zas manžel neměl kecy..a jen co se za ním zavřou večer dveře, hledám otvírák..

Pak křičím na děti, protože mě otravujou, nemůžu si nerušeně pochlastávat. Je mi ze sebe zle. V noci se budím s morální kocovinou, říkám sama sobě, bože holka, ty jsi blbá! Proč to děláš? Pak se v panice otočím a kontroluju jestli jsem vůbec uložila malou, sakra, nedala jsem ji ani pyžámko, spí v tom, v čem došla ze školky. Alespoň jsem ji přebalila. Slíbím si, že s tímhle je konec, že to nepotřebuju, že mi to nic nepřináší.. že od zítra je konec.. a spokojená se svým super plánem, o kterém vím, že stejně nevyjde, usínám....

Ráno zjišťuju jestli jsme se třeba nepohádali s manželem, ale usmívá se na mě, takže asi ne. Uf. Projíždím facebook jestli jsem zas nepsala nějaké své chytré a vtipné příspěvky, a mažu.. 

Dnes mi to prošlo, neudělala jsem žádnou ostudu -hurá. Tohle už ne, musí to přestat..

"Mami, zastavíš v obchodě a koupíš nám něco dobrého?" žadoní děti...3 kindrvajíčka, chleba...a sedmičku vína, díky nashle ...

Včera jsme šli po dlouhé době s manželem ven na oslavu. Bez dětí.. udělala jsem se krásná, sedli jsme si do restaurace, dala jsem si dvojku vína, pak druhou.. vše bylo sluncem zalité, bavili jsme se.. pak si vybavuju že objímám kamarádku, vystupuju z taxíku u dalšího kamaráda, který má garden párty..a najednou je ráno, vzbudí mě šílená bolest hlavy a tuším, že bude zle.  Kocoviny téměř nemívám, za ty roky co piju jsem se naučila alespoň nelít do sebe co teče, ale vybírat si kvalitní vína. Včera to trochu nevyšlo. Manžel vedle mě spokojeně oddychuje.. bože, jak moc ho miluju. Tak moc bych ho chtěla obejmout a přivonět k němu.. ale netuším, jestli jsem mu v opilosti zase něco nevyčetla..a taky se snažím přesvědčit své tělo, že zvracet se nebude.. 

Manžel se začíná budit, využívám situace a pokouším se o úsměv. Opětuje mi ho-super nepohádala jsem se s ním.. Konstatuju že je mi pekelně zle, vysměje se mi a já běžím obejmout mísu. 

Ruším domluvenou jízdu na koních, nadávám si, slibuju, že už nikdy nebudu pít. Manžel už mě zná. Moje sliby si nahrává na mobil, aby mi moje plané sliby nejpozději za týden pustil.

Nesnáší, když piju přes míru, tolikrát mě prosil.. pak vyhrožoval že mě opustí, snažil se mě přesvědčit, abych tolik nepila. I přes jeho úsměv vidím v jeho očích zklamání. 

Mám problém. Už dlouho. Takhle chlastám už minimálně 5 let. Že mám problém si připouštím poslední 3 roky. Pokaždé stejné. Při pohledu do zrcadla vidím své obří špeky, kdysi vosí pas je pryč, a jen kvůli chlastu. 

Proč to píšu? Je na čase s tím opravdu začít něco dělat. Podaří se mi to? 

 

moudřejší ustoupí

DVA V JEDNOM

7.12.2020

První den bez chlastu je za mnou. Je to horší, než jsem si myslela. Když jsem v minulosti byla skálopevně rozhodnutá, že už se nikdy nenapiju, alkohol mi začal chybět asi po týdnu. Každý další pokus se mi můj mozek snaží vsugerovat, že dělám z komára velblouda. Zatím nemívám velké fyzické příznaky absťáku, ale nervní jsem teda fest. Tyhle stavy, kdy mi buší srdce, mám pocit, že mě nikdo nemá rád, že nic nemá smysl, utužené až skoro agresivní náladou, se dostavují stále dříve. Odsekávám manželovi, nic mě nebaví a jsem jen kousek od vybuchnutí. Děsí mě, že je to teprve první den bez alkoholu a už jsem v tomhle stavu. A to se blíží Vánoce, svátky kdy jsou všichni vždycky nervní už jen tak z principu.

Připadám si, že jsem dvakrát. Jedno moje já má své priority srovnané, už si maluje jak začne cvičit a makat na své postavě na léto, jak si každý den přečte knihu, kterou už léta odkládalo, protože VÍNO. Jak dětem přečte pohádku a naplno je bude vnímat...haha.

Serou mě. Všichni. Děti vyluzují zvuky ze kterých šílím, pořád se na něco ptají, manžel zase neutřel psovi z venku packy , sotva jsem sakra vytřela! Jak já bych si dala dvojku vína! Jen dvojku! Fakt! Přísahám, zbytek bych úplně s klidem zavřela do lednice. Humor mě neopustil. Každé cinknutí skleniček, když syn vyndává nádobí z myčky ve mě budí pocity bažení.. Bažení po trošce vína.

Sama sebe přesvědčuju, že přestat pít ze dne na den je nesmysl, že je potřeba začít postupně, snižovat si dávku, tak bláhová jsem. Tak slabá v kramflecích se cítím.

Je večer. Nejtěžší část dne. Unavená z práce, doma tři děti lačné po pozornosti, všude se válí nepořádek, který jsem před chvíli přece uklidila. Zbytečná práce, rezignuji. Chtěla bych jim přečíst pohádku, ale jsem tak unavená, že se zmůžu leda na to, strčit každému do ruky telefon.

Moje sny o tom, jak žít se mi boří jako domky z karet. A to je teprve začátek. Vím to, protože jsem se pokoušela přestat pít už tolikrát. Dnes už to zvládnu. Nemám doma díky bohu žádný alkohol. A kdybych měla? Napiju se.

 

jen dva prstíčky..a hned zase půjdeme

BAŽENÍ

9.12.2020

..je stav, kdy si můj mozek začne sám od sebe vymýšlet naprosto iracionální a správné důvody proč je OK se napít.. Takový zlý našeptávač. Jen trošku, jen maličko, vždyť to se mnou není tak hrozné, jiní jsou na tom mnohem hůř než já, ještě naposledy se napiju a pak hned začnu abstinovat, určitě zvládnu pít kontrolovaně, jen na narozeniny, jen na Silvestra…

hovno.

Tohleto našeptávání se mi děje neustále a vím, že jednou dosáhne vrcholu a já sama sebe začnu přesvědčovat, že nejsem žádný alkáč, umocněno vizuálním efektem, nejlépe po procházce po nádraží kolem pochcaných bezdomovců, srkající svoje krabicové čůčo.

Jakýsi pocit nadřazenosti, že jsem lepší, protože na tom nejsem JAKO ONI PŘECE…

Jaký je vlastně rozdíl mezi námi? Pár tisíc měsíčně na účtu? Že mě ještě neopustil manžel?

 

Nevím, jak se připravit na to, že tohle příjde dřív nebo později v takové míře, že svému našeptávači podlehnu. Paradoxně mi nepomáhá naložit si víc, než unesu, zaměstnat hlavu i tělo a padnout vysílením večer mrtvá do postele, protože to je přesně ta chvíle, kdy si říkám, že ten těžký den je za mnou a chtělo by to odměnu.

Nepomáhá ani opak- pila bych z nudy:)

 

Spousta abstinujících alkoholiků tvrdí, že se v nich prostě něco přeplo, že tam něco cvaklo a po x marných pokusech se už nenapili.

 

Zatím je mi na hony vzdálená představa, že pojedu v létě do sklípku a nedám si víno. Dozraje to ve mně?

 

 

cukr káva limonáda čaj rum bum

VÁNOČNÍ VEČÍREK

10.12.2020

Zítra mě čeká zkouška ohněm. Tedy čajem. Doufám. Úplně jsem zapomněla, že jsem před časem pozvala své zaměstnance do vinárny na Vánoční večírek. Vinárna patří kamarádovi a už jsem to slíbila.. v této nelehké Covid době, to rozhodně nemohu přesunout. Ostatní o mém abstinování nemají ani páru, naopak mě znají jako vrchního klauna, co se zlije mezi prvními, ale stále je vtipný a schopný odejít po svých. Co z toho, že si druhý den nic nepamatuje. Už si zvykli. Jsme taková fajn parta, jsme si rovni a máme opravdu přátelské vztahy. Nabízí se pár možností jak se vymanit ze zítřejší smrště bolehlavu, od lží (které bych musela teprve vymyslet) :D až po pravdu. Nevím, kterou cestou půjdu zítra. Ale mám STRACH. 

Nejsem zrovna ten správný příklad zastánce hloupých  vládních nařízení, a myslím, že nikdo se zdravým rozumem také ne. Proto bude po 20h pro nás vinárna soukromá, uzavřená a rozhodně nebudeme končit se zábavou. Nebudu se mít kam schovat.

Dnes od rána uklízím dům, důkladný úklid pokojů, skříní, šuplíků..a duše. Už uklízím sakra dlouho a pořád to není dokonalé, pořád na mě z nějakého rohu kouká bordel, který musím vytřídit, myšlenky, které musím urovnat. Stav, který chci mít pod kontrolou, bordel, který jsem udělala sama a sama jej musím uklidit. Na náročnosti mi přidávají ostatní obyvatelé domu, trousící nepořádek jen tak z principu, Nikdo jim asi nebyl příkladem. Nevidí ten binec, který z nich padá. "ne, fakt nechápu proč po mě neustále vyjíždíš!" říká manžel, sám plný bordelu, který odkládá kde se mu chce, svým nepochopením mi v duši dělá bordel nějvětší.

Demotivace, únava, vyčerpání, na mysl neustále vyplouvající otázka- jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko? Přebíjená otázkou- opravdu jsem na tom tak zle? Mozek zase baží.. nejsem zvyklá nemít se pod kontrolou. A teď mám v hlavě svojí vlastní část která selhává a ospravedlňuje si svou sebedestrukci.

Temnota, černota, strach, beznaděj, cukr, káva, limonáda....

 

nahoru dolů

EUFORIE

13.12.2020

Jsem jak nastřelená, fyzické příznaky absťáku jsou stále se mnou- bušení srdce, to je slyšet určitě ve vesmíru. Večírek se povedl. Bavila jsem se jako nikdy předtím! Měla jsem obavy, jak se na mě budou ostatní dívat, jsou zvyklí, že jsme středem pozornosti, ta, co řídí celou zábavu. "nejsi těhotná?" ptají se nesměle první příchozí, když mě vidí o horké čokoládě. "ne" povídám, a na moment se zaseknu, něco se ve mě v tu chvíli srovná..."abstinuju. Už jsem si řekla dost a chvíli teď nebudu pít" Některým spadla brada, jiní tušili, jak na tom jsem, další udělali pár vtipů na téma "tak určitě" , a ostatní to úplně v pohodě přijali. Jako on. Jako můj milovaný muž. Je na mě hrdý a i když moc neumí mluvit o to, co cítí, jeho zářící oči mluví za vše. Věří mi. Tentokrát to vím.

dnes je to 7 dní co nepiju, a totálně si to užívám! Včera u nás byla akce v párty stodole, hromada lidí, bečka, víno, chlast, spousta trávy, tančilo se, zpívalo se... a já byla v tom všem s nimi a přesto čistá, střízlivá vyrovnaná pila čaj. Jsem na sebe tak neskutečně hrdá! V abstinování se hovoří o tomto jevu, o euforii, a je u ní vztyčený prst. POZOR! Nepropadnout té mlné myšlence, že je to za tebou!

Nepropadnu, vím to. Jsem na začátku, přitom tolik cesty za mnou. Od rána uklízím, vařím, peču, mazlím se s dětmi a starostlivě přikrývám manžela v kocovině. A je mi fajn. Život plyne a já ho vnímám jinak. Střízlivě, klidně, blaženě Je to euforie!

 

přestávám pít

DEN PRVNÍ

16.12.2020

Ruce jako by ani nepatřily mě, chvějou se, jsou slabé jako po jednom dni ve fitku, kdy se snažíte všem ukázat že už tam chodíte roky. Srdce mi buší a do očí se derou slzy. Mám to dostat, nesnáším to obdbí, každý měsíc znovu, omezená vlastním tělem. Navíc mi dnes ve školce oznámili, že kvůli Covidu zavírají do ledna. Nevím, kam dám děti abych chodila do práce, nevím, kdy si odpočinu abych mohla chvíli být jen se svými myšlenkami. Hrozně mě zase rozbolela záda, co mi chtějí říct? Naložila jsem si na svá bedra moc? Mám šílenou chuť se napít, jen dvě decky... Píšu své pocity na Alkoholika.cz a dostává se mi obří vlna podpory.. Beru si Doretu prášek na záda, na který když jsem se v minulosti napila, bylo mi šíleně zle a vše jsem vyzvracela. Taková pojistka. Berlička, kterou lámu ve chvíli, kdy jde manžel zase večer ven a nechává mě samotnou, ale předtím si naleje 2 dc vína. Absolutně nepochopil jak velký ám problém s alkoholem, tolik jsem ho prosila, aby předemnou nepil, že to nezvládnu. Oznamuje mi, že by jel o víkendu na Pálavu a můj mozek láme moji pevnou vůli na malé střepy.. Jdu, vezmu longovku od piva, a naliju si.

Koukám na tu sklenici, 4dc vína, celá se chvěju jak před důležitou zkouškou ve škole. Tohle je však však zkouška nejtěžší.. Přičichnu si ke sklenici a někdo tam daleko ve mě křičí ze všech sil -VYLIJ TO, NEDĚLEJ TO, UŽ SES PŘECE 10 DNÍ NENAPILA!

kuš! nech mě být, jen si cucnu! 

Klopím do sebe sklenici s vínem, ten hlas vzadu, který mě varoval je slyšet stále méně, s dnem sklenice už není slyšet vůbec.

Taková úleva, ten pocit opojného štěstí, plnosti. Mám přece nárok ne? Mám za sebou těžký den! Z práce pro děti, s těmi do parku, nakoupit, uklidit uvařit, to je jasné, to chce víno.  Jsem sobec. Sobec k vlastnímu Já.

Mozek přepne a jdu si nalít další, tentokrát přesně po rysku, rovný půl litr vína. Usedám ke klavíru a melancholicky hraju. Naučím se nějakou novou písničku, zakončím to Halelujah od Cohena a za hodinku koukám na dno. V tu chvíli se vrací manžel, schovávám prázdnou sklenici, a děkuju bohu, že přišel. Určitě bych si šla nalít další, dokud bych se ráno zase neprobudila z oknem, nekontrolovala opět děti, zda spí vedle mě, nekoukala na facebook, jestli jsem tam zase nepostovala nějaké chytré kecy a nezjišťovala, zda jsem se s manželem nepohádala. I tak to bylo moc. Skoro litr vína v podstatě na ex. Doreta zklamala, Ani zle mi nebylo. Celou noc jsem přemýšlela, co napsat na Alkoholika, zase jedna z těch, co to nezvládla, morální kocovina. Napadlo mě dokonce lhát, prostě napíšu, že pohoda neasi. 

Ale lhala bych jen sama sobě. 

A tak začínám znovu. Den první. Achjo.

 

 

Vánoce, Vánoce

UŽ AŤ JE PO NICH

23.12.2020

Znovuzrozený "den první" se jaksi protáhl... seru na to. Mám takové nervy, že mi manžel řekl, že to se mnou bylo lepší, když jsem pila. Super podpora. Vím, rozhodla jsem se nepít kvůli sobě, může mi být jedno, co si myslí ostatní, ale takový zmar a bezmoc jsem dlouho necítila. Nesnáším Vánoce. Fakt je nesnáším, roky jsem si myslela, že se to zlepší.. až budu mít manžela, až budu bydlet ve svém, až příjdou děti.... 

Od mala si vybavuju dvě vzpomínky na Vánoce. Ta první ve mě rezonuje do teď. Šly jsme se sestrou do kuchyně pozorovat, jestli ježíšek s dárkama už letí, napínaly jsme uši, kdy už zazvoní zvoneček a my se rozběhnem ke stromku obsypaném našimi nejtajnějšími sny, tak pečlivě jsem je malovala a lepila na okno..Zvonek cinká, srdce buší s očekáváním běžím natěšená a tam...

 

..NIC

 

 Rodiče se dobře baví mým výbuchem vzteku, pláču a mátím pěstmi do matrace na gauči, tak strašně to bolí.. Byl to od nich jen žert, královsky se u toho baví, prý jsme zlobily tak na nás ježíšek zapomněl. Sestra stojí a tiše vše pozoruje, je ještě malinká, nebo už to taky vzdala. Můj hysterák nejde zastavit, dárky nakonec otec donese, pro mě ale Vánoce tímhle navždy končí.

Druhá má vzpomínka na ně už je jen jako v mlze, od té doby cítím každé Vánoce doma dusno, přetvářku, nesmíme se dotknout výzdoby, nesmíme si hrát abychom náhodou nerozházeli matčinu výzdobu, stromek s ní zdobit nesmíme, co kdybychom náhodou dali dvě červené baňky vedle sebe, takový nesoulad! Nesnáším to, pokaždé se mi chce u stromku brečet.

Jeden den do zítřejších Vánoc, doma je šílený bordel, stromek nám dávno uschnul a smutně sklání svoje větve pod plastovýma koulema, děcka prudí a věčně se perou, s manželem nemluvíme, včera jsme se aspoň hádali, dnes je tu nesnesitelné dusno. Nuceně balím dárky aspoň dětem, absolutně mě to nebaví, představa že se budu drbat se salátem který nakonec vyhodíme protože ho vždy nějakou záhadou udělám tunu, mě děsí, nic není podle mě. (jsem jako svoje matka, zděšení)

Jak by to vlastně mělo vypadat? Co chci? 

Jsem nevěřící a největším zázrakem pro mne je fakt, že lidé věří v žida, který k nim příjde domů a dá jim něco zadarmo. Chtěla bych raději slavit slunovrat, na den D jít s dětmi do lesa nakrmit zvířata a pak si doma u svařáku zapnou mé oblíbené Pelíšky a jít spát. Ale rok co rok sklouznu k tomu kýčovitému pojímání Vánoc, nakoupím tuny jídla, jako by obchody nebyly zavřené jen dva dny, ale minimálně měla přijít zombí apoklaypsa. Tak hlavně, že děti mají radost aspoň z dárků, když po nich jejich neurotická matka řve už týden před Štědrým dnem.

Nedávám to, samozřejmě piju, to je na tom veselí to nejsmutnější. Jsem ve stavu přesvědčení, že nemá smysl nepít, když je mi stejně všechno jedno. Je toho na mě fakt moc, koukám na ty instagramové rodiny s dokonale uklizenou domácností a nazdobenými stromy, rodinné fotky v infantilně stejných oblečcích, nejlépe bílo červené proužky a santa čepice, ježíšek jak cyp.

Přemýšlím kde jsem udělala chybu, že se to všecko tak posralo. 

No nic, jdu zadělat na vánočku a chleba, protože do obchodu mě už nikdo nedostane, nahrnu bordel pod postel a zbytky dám vyžrat kočkám a psům, nahodím americký úsměv a s pocitem sevřeného srdce to nějak doklepu. Nazdraví

 

 

moji sestře

ŽENA SNESE VÍC, NEŽ ČLOVĚK

30.12.220

Každý konec roku mě nutí k nějaké bilanci. Leckdo by tento pomalu nadobro ztracený čas nazval nějak Covidově, ale na Covid já seru. Byl jistým milníkem věcí, které se udály ale nebyl tím hlavním.

Stalo se toho mnoho, roku 2020.

Březen- dělám si prdel z hysterie světa, nějaký čínský virus mě nerozhodí. Do doby, než manželovi zavřou hospodu. Ale i přes to jsme v klidu, vydělávám dost, přátele místo hospod jezdí k nám zapařit a svět je furt v pohodě. S létem příjde svoboda, dovolená..slunce, spousta drinků, nějaký ten festival.. a pak ten telefon.

16.7.2020

Posadím syna v nákupáku k čínským nudlím, jdu mrknout do obchodu na hadry, furt mi někdo volá, asi zákazník.. kašlu na to, mám ještě do konce týdne dovču, je čtvrtek, čas obědu, někteří lidé fakt neví kdy mají volat. Típnu hovor, zaplatím triko v "Gejtu", usedám k synovi, a chystám se ochutnat část jeho sushi.. opět telefon. Zpruzená zmáčknu autoodpověď "jsem na dovolené, prosím sms" ...

a pak se mi změnil svět.

Přichází odpověď : "jde o Vaši sestru..."

v tu chvíli je mi jasné, o co jde.. panebože, umřela.. trhá mě to vevnitř na kusy, bolest chce ven a kutálí mi po tváří slzy jako hrachy... bože to ne...

volám na to číslo, brečím, a je mi jedno, kdo se dívá.

"dobrý den, vaše sestra se pokusila o sebevraždu, předám vám ji k telefonu"

a já jako ve zpomaleném snu poslouchám její hlas... je v Kroměříži na oddělení 10B, podřezala si žíly..."přivez mi kartáček, pastu, sprcháč..." přestávám vnímat a žalem se zalykám, ani nevím jak, všecko slíbím, nějakým způsobem to koupím, a sedím v autě na parkovišti a hystericky brečím.

Volám nejdřív mámě, je v práci, lapá po dechu, vůbec ji to nedochází... pak volám otci, jede zrovna na kole na Lysou horu.. pak jedu směr Kroměříž..

Nekonečně dlouhé čekání na ni. Brečím tam na chodbě a čekám, procházející personál se snaží usmívat aby mi bylo trochu lépe, ale já bych nejradši křičela na celé kolo. Konečně přichází Nela, moje sestra. Objímám ji a svírá se to ve mě jako nikdy, cítím hroznou úlevu, že žije.

Následující týdny ukazují, jaká jsme rodina. Kdo si myslí, že to končí happy endem, tak je na omylu. Otec navštíví sestru jen jednou, a to ještě s mým donucením. Matka tam jede asi 4x, trochu si možná uvědomuje svou vinu, ale je to jako házet perly sviním. 

Jsem tu pro ni, najednou mi docvakává vše, najednou je tu moje sestra, kterou jsem nikdy neměla, po 30 letech, zlomená a nepochopená. Stojí čelem situaci, do které se sama dostala. Po několika týdnech už vše chápu. Chodí na terapie, píšeme si, navštěvujeme se, a ona sama stává se mi terapeutkou. Tolik jsem díky ní pochopila. Tak málo ze sebe a přesto mnoho. Našla jsem ji, jako bych ji nikdy neznala. Nový člověk.

Manžel její čin odmítá, kritizuje, nechápe, vzdalujeme se, ale chápu ho. Jeho sestra umřela na rakovinu, bylo jí 33 let. Chtěla tak moc žít a nemohla.. A moje sestra procestovala skoro celý svět a přesto se rozhodla zemřít. To je jeho pohled a nemohu mu ho brát ani se na něj zlobit. Já v tom vidím mnohem více.

Pokus o sebevraždu mojí sestry ve mě mnohé změnil. Otevřel staré rány, o kterých jsem si myslela, že jsou zacelené, ale ony jen pospávaly, a čekaly na příležitost znovu vyplout na povrch. Společnou ranou mne a sestry bylo sexuální zneužívání v dětství. Jsem ráda že jsme to otevřely, a nechaly to skrze nás projít ven. Už to tolik nebolí. Taky tělesné tresty našich rodičů.. dávno odpuštěné ale nezapomenuté. Tehdy dělali to nejlepší co uměli. Ta možnost je pochopit mi dala mnoho, například vědomí, že svým dětem tohle nikdy neudělám. 

přicházel podzim, a sním nová vlna šílenství Covid 19, pořád mě to nějak míjelo, ale šaškárny, které vláda činila se mě začaly dotýkat a ačkoli jsem člověk, který nečte bulvár, nemá televizi a používá selský rozum, začala se mě situace dotýkat. Poslední roky jsem trávila hodně času na facebooku, bylo mi na něm dobře. Sledovala jsem ty, kteří mě inspirovali, pozorovala z dálky jejich životy a práci. Sdílela jsem své úspěchy, jak rodinné tak firemní a tiše trpěla v ústraní když se nedařilo. Užívala jsem si chvíle obdivu a pochval, a smazala spoustu těch, kdo se oddali hysterii kolem kovidu a měli potřebu denně shazovat ostatní. Základem rozvratu společnosti a našeho facebookového přátelství bylo totiž označit chytré občany za odmítače a brát jim práva, ovcím předložit lži a dát dočasné bonusy hlupákům. 

A pak tu byl reálný život. V osamění a nepochopení. Pracovala jsem na 110%, z práce vyzvedla děti ve školce, cestou domů nakoupila, doma rozdělala vaření a mezitím se snažila suplovat učitelku v domácím vzdělávání. Než jsem stihla alespoň trochu uklidit to cihlové vězení, byl už večer a o nějakém času pro sebe nebyla řeč a tak jsem pila. Denně.

Hltala jsem fotky z dovolených, naklizené domácnosti, upravené a čisté děti, pařby s přáteli, a záviděla tu svobodu. Cítila jsem se nepotřebná a neschopná, manžel mi nedával žádnou pozitivní zpětnou vazbu, jen výčitky, proč není vyprané. Toužila jsem po normálním životě, po pokecu s přáteli, po pochopení manžela. Po ocenění, že to, co dělám, dělám jak nejlépe umím. 

Od jakživa jsem toužila po uznání, nejdřív od rodičů. Byla jsem podle mě docela schopné a samostatné dítě, jenže u nás doma se prostě nechválilo. 

A tak jsem začala makat víc, v mužském světě, s mužským přístupem. Všechno zvládnu, ocenění nepotřebuju, vydržím víc, než člověk, unesu nemožné.. ženskost zadupaná do země. Dostávala jsem jednu ránu za druhou, ať už v podobě zhoršení bolestí mých zad, nebo neuznání mým manželem, nakládáním víc a víc práce..domácnost, děti, vyprat, uvařit, nakouoit, uklidit, být perfektní, štíhlá, cvičit, vypadat dobře, neustále se usmívat, mít dobrou náladu protože depka je prohra...

a přece každý ví, že JÁ to zvládnu. Tak jsem zvládla.

Jen uvnitř mě se něco pokazilo. Každá zlost, křivda, smutek..vše pečlivě schované pod kůží si začínalo vybírat svou daň.  Pila jsem víc a víc, abych utopila svůj smutek a žal.  Začaly se ozývat záda ještě víc, přidávala se nespavost, a hádky s manželem na denním pořádku.

Mateřství, psi, kůň, kočky, zahrada, domácnost, práce, ale já to přeci všechno zvládnu. Stal se ze mě nedoceněný workoholik. Manželovi stále přišlo že dělám málo, neustále měl potřebu se mnou řešit, co mám v práci naplánováno, jestli si zaměstnanci moc nepovídají na směně, jestli tam ten je v práci potřeba, proč nevydělám víc a kolik do firmy nasypal on. Už mi pomalu docházelo, že tohle nemám šanci zvládnout. Kamarádky smekaly pomyslný klobouk, protože toho měly nad hlavu i s jedním dítětem na mateřské.  Tcháni a moje matka kroutí hlavou, jak je možné, že nestíhám a zapomínám a nevydělám. Učitelky ve školce se diví, že nemám kostým na besídku a zase jsem nedonesla náhradní plíny, a poslední kapkou stát se antimatkou roku je, když přivezu děti do školky v sobou. Nevím ani co je za den. Zapomenu zaplatit DPH a daň z příjmu, soc a zdrav, dluh tam, dluh sem, autu projde technická, zimní gumy nemám už dva roky, na poště nevyzvednuté dopisy s červeným pruhem.. a já se v tom topím. Vše leží na mých bedrech. Začínám mít stavy úzkosti, chce se mi brečet jen co ráno otevřu oči..a můj muž má pocit že to vše jen hraju, z mého neustálého sténání jak mě bolí záda a jak už nemůžu už si dávno nic nedělá. 

Z práce se stává práce a radost se vytrácí. Jsem vyhořelá. Chci utéct od všeho, nechat tu manžela a děti, najít si byt kde nikdo nebude dělat bordel a budu mít ticho. S mužem se míjíme v přeplněném domě a míjíme se i v názorech. Kafe dávno pije každý ve svém koutě.

Jsem pro něj neviditelná, 

Najednou nezvládám uklidit, uvařit, vyprat, uklidit, vyvenčit psy a nakrmit kočky, po dětech jen řvu. Za zády naštvaný muž, už nejsem schopna plnit svou funkci-ukliď-navař-zařiď - a buď milá.

A tak piju..a vím, že přes čáru. Ale je to můj jediný útěk od reality. Každý rok vnímám jako posun kupředu, ale letošek.. už nemohu. 

Procházím kolem zrcadla a hrozím se jak vypadám. Pneumatika kolem pasu, kruhy pod očima a odevzdaný výraz... tohle se musí změnit. Je nový rok výzvou? Nevím.

Kam se poděla ta ženská co všechno zvládne? Schovala se za flašku vína. 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář